Poprvé v USA

Podívat se do USA je určitě na seznamu většiny lidí. A je to i na tom mém. Nejsem sice žádnej amerikofil, ale podívat se tam a udělat si svůj vlastní obrázek o tom, jaký to tam je, jsem chtěl vždycky. A proto jsem byl fakt rád za tu možnost tam vyrazit.

FOX a Kona – nejen, že v tom jezdím, ale hlavně pro ně pracuju 🙂

Sice to bylo jen na pár dnů a pracovně, ale zas to bylo přímo do LA a s poměrně nabušenym programem. Ono to sice možná poslední dobou vypadá, že si furt jen jezdím někam na výlety fotit atd, ale opak je pravdou. V práci sedím každej všední den od 8 do 17 jako většina z vás a focení a výlety stíhám mimo pracovní dobu. Práce mě ale baví, protože dělám ve firmě N Distribution, která dováží značky FOX, Volcom, Globe, kola Kona a spoustu dalších. Takže k těm značkám mám blízko a nejsem naštvanej každý ráno, že musím jet do kanclu si sednout za počítač a dělat tabulky a psát maily. A právě díky téhle práci se dostanu i poměrně často do zahraničí na prezentace nových produktů na další sezony. A teď ta prezentace padla na USA. A navíc od značky FOX, což je srdcovka většiny lidí co jezdí motokros nebo bajk. Takže vlastně takovej double win. 🙂

Po 11hodinovym letu a dvouhodinovym čekání na imigračním jsme už byli v zombie modu …

Toliko k úvodu a teď k tý cestě. Meeting/program ve Foxu jsme měli od pondělí do čtvrtka. Jet na 4 dny do USA je ale ptákovina, chce to pár dní na srovnání a když už tam člověk je, tak proč si to tam trochu neužít. Takže to nakonec Martin, šéf se kterým jsem tam letěl, vymyslel na páteční odlet-> sobota, neděle volnej program ->pondělí až čtvrtek práce -> pátek a sobota volno a v neděli v 6:00 ráno odlet. Takže suma sumárum 2+2dny volna a 4dny práce. No jenže vymyslete program na dva a dva dny v améru. Vymejšleli jsme to fakt intezivně a několikrát ty plány měnili. Nakonec jsme se shodli na dvou dnech v horách a pak ty další dva dny volna jsme naplánovali na LA a okolí. A teď k cestě. Tý jsem se docela děsil. Měli jsme let Praha – Mnichov, Mnichov -LAX (Los Angeles). Dalo se to ale zvládnout bez problémů a krom nateklejch nohou mě to snad nijak nepoznamenalo. Pak jsem se ještě trochu obával imigrační kontroly. Naštěstí jsem ale na kontrole nebyl jedinej holohlavej a potetovanej a tak mě vpustili na své území celkem bez problém. Jen to trvalo asi 2 hodiny, páč nás do tý ejmeriky chtělo nějak moc najednou.

Ubytko u Big Bear Laku jsme měli luxusní!

A kam, že jsme to měli namířeno? K Big Bear Lake, což je jezero v horách, cca 2.000 m.n.m. a 3 hodinky od letiště. Navíc je u něj bikepark Snow Summit a spousta trailů na chození/hikování. Ubytko jsem vybral na bookingu a vzal jsem nám celou “půlchatku”. Cesta tam byla docela náročná, co se únavy týče. Posledních pár kiláků jsem už docela klimbal. A myslel jsem si, že i Martin za volantem, páč jsem mu nevěřil, že je ta cesta tak klikatá. Musel jsem mu dát ale za pravdu při zpáteční cestě, když jsem ji viděl na vlastní oči. K ubytku jsme dorazili někdy po desátý v pátek večer, vzali si dle instrukcí klíče z recepce, kde nikdo nebyl a šli se ubytovat. Tím, že jsme přijeli v noci za tmy, jsme vlastně ani moc nevěděli, jak to tam vypadá. A tak jsme se docela těšili na sobotní ráno.

Naše jídelna na Big Bearu …

Dali jsme si jednu tobolku stillnoxu a šli chrnět. Díky tomu jsme se vyspali fakt dobře a vstávali jsme někdy před 8:00 ráno. Já samozřejmě nedočkavě vystřelil z postele a šel oblíhdnout okolí. Jo to jsem zapomněl. Okolí jsem byl obhlídnout i večer, jenže jak jsem se blížil k jezeru, tak jsem jen slyšel, jak něco skočilo do vody a furt tam tak nějak divně něco žbluňkalo. Tak jsem to radši nechal na to ráno, no. Na Big Bear jsou fakt už slušný hory, Sluníčko svítilo, ale na víc jak 20°C to takhle po ránu nevytopilo. Příroda byla taková jakoby podobná, ale zároveň jiná. Přirovnal bych to k Máchači se skálama a kopcema :))

Jak jinak tu začít den?

Samozřejmě jsme neměli nic k jídlu, takže jsme vzali mapku s tipama na jídlo kolem Big Bearu (BB), skočili do samohybky a vyrazili směr snídaně. Kolem jezera vede hlavní silnice, ze který jsou odbočky do postranních ulic. Celý to má dokola tak 50km. Náš plán byl ale jasnej. Najít Starbucks, dát dobrý kafe, pak nakoupit jídlo, mrknout k bikeparku a jít si vyšlápnout Castle Rock trail. Jo a pak se samozřejně nažrat, že jo.

Jooo ty auta tady …

Jako článek sám o sobě by asi mohl být o autech. To, co tu člověk potká, to je prostě boží. Na druhou stranu je mi z toho smutno, když pak vidím to, co jezdí u nás na silnicích. Auta s motorama, co by se vešly do sekačky na trávu, všechno malý, aby se s tím dobře parkovalo. A nedej bože, kdyby člověk měl pick upa. Tak by mu z korby ukradli i smradlavý holinky 🙁 To tady čím větší auto, tím lepší. Na korbách lidi nechaj klidně i kola a jdou nakoupit atd. Ta mentalita je tu prostě jiná … Jiný to je i v obchoďáku, kde jsem byl opět jak Alenka v Říši divů. Sendviče, kde je víc masa jak chleba, připravený jídla, který se daj hned jíst a hlavně vypadaj fakt dobře, nakrájený ovoce, zavlažování zeleniny, hromady sušenýho masa a jinejch laskomin atd. atd. Akorát cenově bych to přirovnal třeba k Francii. Úplně levný to tu není. Ale zas to aspoň nejsou takový odpadky.

Americkej Medvědín :))

No ale dost žvástání, hurá na chatku, připravit si cajky a tradá na kopec. Do ameriky jsem si vzal vlastně celou svojí fotovýbavu. Tzn. A7rII + Zeissovský skla 18mm a 85mm a Soňáckou 28mm a 55mm. Vešlo se mi to krásně do batohu a nebyl s tím žádnej problém. Takže tohle zabaleno mám, k tomu nějaký vody, banány, sendvič k obědu za odměnu, až vyšlápnem nahoru a může se vyrazit. Vybrali jsme asi nejznámější hikovací trail s názvem Castle Rock trail. A jak je vidno z fotek, nejmenuje se to tak jen tak pro nic za nic.

Příroda je tu boží, takovej hrubopískovej podklad, hodně suchej, k tomu jehličí, nízký křoviny a borovice s obrovskejma šiškama. A všude kolem milion ještěrek. Já osobně se docela těšil na nějakýho chřestýše, pumu nebo medvěda. Ale Martin se mnou mé nadšení moc nesdílel. Nevim proč 😀 Já si chtěl dát nějakej pořádnej wildlife fotošůtink. Bohužel ale tyhle zvířata asi nechoděj po stejnym trailu, co turisti a tak nejdivočejší zvířata byli čipmánci, co kradli lidem jídlo z batohů.

Trail jsme vyšli až nejvejš, co to šlo a já si na mapě všim ještě malýho jezírka okousek dál. A tak jsme tam vyrazili. A dobře jsme udělali. Příroda kolem toho jezírka se uplně změnila. Zezelenala. A to hodně. A celkově to kolem něj více žilo. A tak jsem konečně měl příležitost sundat Batise 18mm z foťáku a nasadit jeho většího brášku Batise 85mm a cvaknout si tohohle Donalda. Jezero jsme si obešli a potkali jsme místního Rangera, kterej s námi přátelsky poklábosil a doporučil nám ještě pár míst. Ty lidi tady jsou celkově takový milý, přátelský … Což mě dost překvapilo. V hlavě jsem nějak měl zafixovaný, že jsou spíš nabubřelý a nekomunikativní.

Celej tenhle hike byl cca 11km a dalo nám to docela zabrat. Nebyl ale čas odpočívat a tak jsme vyrazili po lehkym osvěžení na chatce ještě směrem zpátky k LA mrknout, jeslti z kopců nebude vidět město. A narazili jsme na zimní středisko Snow Valley Mountain resort. Vypadalo docela opuštěně. Překvapivě v létě, že jo. Ale ono vypadlo jakoby dlouhodobě opuštěně. Co jsme pak dohledávali info, tak ale v zimě normálně funguje. Vyškrábali jsme se nahoru a vylezli na poslední sloup lanovky, odkud byl super výhled. Bohužel město bylo v dáli a navíc v mlze. I tak to ale stálo za ty bolavý nohy. Radši jsme ale nečekali na uplnej západ a ještě za světla vyrazili dolů k autu. Přeci jen ty zvuky z lesa nezněly moc přátelsky. Večerní plán byl najít nějakou reštiku a dát si něco dobrýho do nosu. Po mně chtěli i v mejch téměř 30, občanku, což mi zalichotilo. Teda jen do chvíle, co jí chtěli i po Martinovi, kterýmu je už o nějakej ten pátek víc. Takže nic no, prej je to tu zvykem. 

Druhej den, což byla neděle, jsme chtěli dát Cougar crest trail. Ten byl na druhý straně jezera a sliboval výhled na Big Bear Mountain. Hike to už byl docela náročnej a navíc se udělalo daleko větší vedro. Ale fotogenický to moc nebylo. Takže jsme si dali 12km túru, rychle se dole najedli a frčeli si zajezdit do bikeparku. Tohle jsme si museli prostě splnit. Bikepark byl docela vtipnej, ten písečnej podklad nebyl uplně zadarmo a dost foukalo. S každou jízdou se to ale zlepšovalo a nakonec jsme si fakt dobře zajezdili. V kombinaci se sluníčkem to ale bylo celkem vražedný. Z tohohle bohužel nemám žádnou fotku, protože jsme si to chtěli hlavně užít a tahat sebou bágl s fotákem a ještě zastavovat na focení, by nás akorát otravovalo.

Večer jsme ještě vyrazili na západ sluníčka zpátky na vršek Castle rock trailu. Tentokrát ale autem, protože jsme zjistili, že se tam dá i vyjet. A tak to nebylo tak náročný. Já si dal pár fotek a mohlo se jít na dobrou véču do mexický restaurace. Tím jsme bych tak nějak uzavřel náš pobyt na BB. Když bych to shrnul, tak to tady je tak max. na ty dva až tři dny. Popřípadě na dýl, když byste si tu chtěli dát relax u vody atd. Ale když chcete poznávat, tak je pak dobrý vyrazit dál, třeba na Joshua Tree atd. Nám to ale skvěle posloužilo na aklimatizování, zaježdění si na kole a na tůry. Určitě je fajn, to tu očíhnout a kdyby si tu někdo chtěl víc zafotit, tak doporučuju vyrazit na kopce před příjezdem k BB. Odtamtud musí být západy sluníčka fakt top. 

V pondělí jsme z BB vyrazili ráno do Irvine na hotel, kde už byli všichni z FOXu. FOX poprvé pořádal Global meeting, takže tam byli všichni, co maj s Foxem něco společnýho, z celého světa. Program od pondělí do čtvrtka byl docela nabitej. Měli jsme přednášky přímo ve FOX HQ, byli jsme jezdit v poušti na motorkách a kolech, stihli jsme párty na Huntington beach (ještě teď je mi špatně při vyslovení Moscow Mule), dali jsme si pravej americkej bowlingovej turnaj a u toho jsme samozřejmě i pracovali 🙂 Za tyhle 4 dny jsem se stihl tak nějak aklimatizovat na amíky a poznat trochu víc, jak to tam funguje. A je to prostě takový jiný, než tady. Na druhou stranu FOX je poměrně velká značka a v Americe jim to dost jede a tak to fungování přímo u nich už je na takovym to vyšším levelu. V budově máte krásný zasedačky, ale i openspace prac. místa, spousta místa kam se zašít a v klidu pracovat, velkou kuchyň, ping pongový stoly, malou motokrosovou dráhu atd. Ale už tam teď lidí bylo tolik, že se podle mě ani všichni neznaj 🙂

A konečně je tu pátek! Plán na pátek je celkem jasnej, dopo se jet podívat do obchodu Volcom, tam si nakoupit nějaký oblečení a pak se jet mrknout podél pláží a vymyslet, kam půjdem surfovat. Projeli jsme teda pobřeží od Newport beach až dolu přes Laguna beach k San Clemente. Chtěli jsme si někde zasurfovat, ale všude byly dost velký vlny a navíc bylo u pobřeží viděno cca 15 bílejch žraloků cca 14dnů před naším příletem. Tak nás všichni varovali, že to může bejt little bit sharky.

V San Clemente, který bylo fakt krásný, ale na surfování už moc těžký, jsme to otočili a frčeli zpátky nahoru, směr Huntington beach. A tam začala ta pravá Amerika. Věže pobřežní hlídky, typický molo, lidi na pláži u grilů … Prostě jak z pobřežní hlídky. Já nejdřív vyrazil jen s jedním objektivem, 28mm, která tu fungovala skvěle. Ale na některý věci byla moc krátká. Naštěstí jsme se pak ještě vrátili k autu a já už myslel, že pojedem dom. A věděl jsem, že nemám nic moc nafoceno. Protože v červnu jde od oceánu hodně mlhy, kvůli rozdílným teplotám vody a vzduchu a nebylo moc co fotit. Říkaj tomu Glum June.

Ale před západem se to vyčasilo a vylezl krásnej západ. Rychle jsem u auta nasadil Batise 85mm a běžel zpátky na pláž chytit poslední paprsky. A to vám povím, to byla podívaná. Povedlo se mi tu nasbírat pár fotek, ze kterých mám opravdu radost. Takže jsem se na hotel vracel po tomhle dni fakt spokojenej. Pardón, teď se vlastně říká #spoko.

Bohužel to byl předposlední den a nás už čekala jen sobota. Nechtěli jsme to ale vzdát s tím surfováním a řekli jsme si, že to ještě zkusíme na Newport Beach. Sice bylo lehce pod mrakem a vlny byly cca 2-3metrový, ale hecli jsme to. Martin je už zkušenej surfař, ale já na tom nikdy nestál. Půjčili jsme si neoprény a dlouhý prkna a šli na to. Jsem si myslel, že je to brnkačka, ale dlouho jsem nebyl takhle vysílenej během 15min minut. Nakonec jsme byli ve vodě skoro dvě hodiny a mě za celou tu dobu povedlo 3x chytit vlnu a stoupnout si na prkno. Já spokojenej nebyl, doufal jsem, že mi to půjde líp. Ale bylo mi řečeno, že i to je prej dobrý. Takže asi dobrý 🙂 Nicméně zažitek boží a šel bych hned znova! Díky moc Martinovi, že mě na tohle vytáhl.

Po surfování jsme vyrazili na Venice beach. Což je takový dlouhá promenáda kolem pláže, kde je hrozně moc lidí a různejch streetovejch “umělců”. Je to takový hodně multikulty a rozhodně je na co se dívat. A to nemluvim jen o ženskejch 🙂 A jestli jsme do teďka nebyli spálený, tak tady jsme se dožehli úplně. Chytře jsme si totiž zapomněli namazat xichty …

Od Venice beach je pak kousek Santa Monica. Což je pláž s poměrně známym molem, na kterém je horská dráha, velký ruský kolo atd. Tady jsme se Martinem oddělili. On šel ještě něco nakupovat a já vzal foťák, Batise 18mm a do ruky Sony 55mm a vyrazil jsem vstříc molu. U parkáče mě chytil týpek a ptal se, jestli nevím, kde je photomeeting. Tak jsem řek, že nevím a dál to neřešil. Jenže když jsem došel k pláži, tak mi to došlo. Po pláži běhalo hrozně moc fotografů a modelek. Takže jsem sundal boty, do jedný jsem narval objektiv, vzal je do ruky a šel nenápadně k nim.

Chvilku jsem se motal kolem nich a dělal, že fotím molo a vše kolem. No dělal. já fotil. Protože bylo skvělý světlo a pod molem to na mě dejchlo nostalgií. Už mi chyběla jen ta Pamela, která by mě vytáhla z vody a zachránila mi život … Ona tam dokonce jedna v tý strážný věži byla. Pěkná blondýnka. Ale netvářila se moc, že by se chtěla fotit … A topit jsem se kvůli ní nechtěl. Nicméně jsem tak jakoby okukoval, jak ten photomeeting funguje a zjistil jsem, že je to hodně takový free. Tak jsem šel blíž …

A začal jsem fotit nenápadně taky. Pak mě nějak odchytla tahle slečna a pustili jsme se do řeči. Asi na mě bylo vidět, že tam úplně nepatřím, že bych vypadal moc Evropsky? Nevím … Rozhodně se mi z ní povedlo vytáhnout informace o tom, jak to probíhá. A říkala, že je to vlastně jen takovej sraz různejch fotografů a modelek. Fotografové si zafotěj, holkám pak pošlou fotky a všichni jsou spokojený. A tak jsem si teda začal taky fotit 🙂

Skvěle se fotilo s Casidy, na který bylo znát, že nefotí poprvý. Navíc nám vyšlo boží světlo. Byl jsem fakt překvapenej, co z toho foťáku lezlo. A měl jsem z toho strašnou radost. Bohužel se ale blížila osmá hodina a já měl na osmou spicha s Marťasem. Stihl jsem to jen tak tak. Vracel jsem se odtamtud fakt happy. Poznal jsem pár novejch lidí, pokecal jsem s různejma fotografama a zjistil jsem, že tam jsou ty lidi prostě v pohodě…

No a to je vlastně všechno. Pak jsme už jen dali véču, vrátili auto, dojeli na hotel u letiště, nastavili budíka na 3:00 a se spálenejma xichtama šli na 3 hodinky spát. Ráno nás čekal let z LAX do Toronta a z Toronta do Prahy. Let z Toronta do Prahy byl osmihodinovej a nebyla tam televize, tak jsem aspoň měl čas udělat všechny fotky 🙂 Hele a co teda ta Amerika? Kdybych měl peníze a už jsem nemusel chodit do práce, tak bych se tam asi s chutí odstěhoval a jen cestoval. Pracovat bych tam ale asi nechtěl, teda na nějakejch nižších pozicích. Ale ředitele by tam ze mě asi nikdo neudělal 🙂 Na druhou stranu mě lidi a tak nějak vše spíš mile překvapilo. A jestli se tam někdy vrátím, tak aspon na 2-3 tejdny a budu víc cestovat. Ideální asi je někam vždy přijet, strávit tam dva dny a jet zas někam jinam. No tak snad zas někdy, Ameriko …

PS: obrovskej díky patří šéfům Martinovi a Zdeňkovi, že mě tam vyslali. Díky!

 

 

 

Komentáře