Saint Tropez na otočku

 


V květnu jsme s Freecoolinou měli tu možnost vyrazit na pár dnů do Saint Tropez a trochu se cournout po cestě tam i zpátky po Alpách. Takže jsme toho využili a čapli tu možnost všema dvaceti. A jak, že jsem se k tomu dostal? No úplnou náhodou…

Zvoní mi takhle jednou telefon, na druhý straně táta a povidá: “Nechceš s Marťou na pár dnů do Saint Tropez?” Říkám no jasně, ale očekávám nějakej háček, jak už to u tátů bejvá. A háček spočíval v tom, že jsem v Saint Tropez měl vyzvednout jedno auto u tátovo známého a dostat ho do ČR kvůli technický. Což není háček, kterej by se nedal odháčkovat. Takže kejvu, domlouvám si volno práci a hurá na plánování cesty.

Saint Tropez je z Prahy cca 1300km, ale já vyrážel z Děčína tátovou Škoda Yeti, kterýho jsem tam měl nechat a zpět jsem měl přijet tím autem. Říkejme mu třeba Land Rover Discovery 4. No a z Děčína to je 1400km. Cestu jsme naplánovali tak, že vyrazíme kolem poledne z Děčína a pojedem dokud nám to pojede. Ideálně až k pobřeží. Tam jsem si chtěl dát oraz na pár hodinek a pak v sobotu ráno už jet podél pobřeží přes Finale Ligure, Monako, Nice až do Saint Tropez. No a ono se to vlastně povedlo 🙂 Ve 12 jsme měli naložený auto, každej jednu tašku s oblečením, fotobágl, spacáky a hurá směr mooooře. Marťa to klasicky zalamuje po prvních 100km a můj nejlepší společník se stává Spotify a plechovky Red Bullů. Cesta přes Německo je dlouhá, bylo to tak 600km. Měli jsme to nasměrovaný Bodamský jezero, pak Švýcarsko, Itálie a rovně dolů k moři a pak to pobřeží.

Po příjezdu do Švýcarska to začíná bejt zajímavý. Škoda, že už chytáme jen trochu posledního světla. Nakonec se mi povedlo zastavit v jedné malé vesničce a cvaknout si tenhle kostel. Trochu mě ale vyděsila venkovní teplota 5°C. Když jsme vyjížděli z Děčína, tak tam bylo 18°C … No nic, rychle jsme to cvakli, já se aspoň osvěžil a teď už jen hurá k pobřeží.

Nakonec jsem dojel až do Finale Ligure, kde jsme to někdy kolem 2:00 ráno zapíchly u pláže a nějak se poskladáli do Yetiho a na tři hodinky usnuli. Proč na tři? No protože přeci Sluníčko vychází brzo! 🙂 A odpočívat můžu, až budu starej a šedivej.

Bohužel v tom Finale Ligure nebylo moc co vyfotit, tak jsme popojeli podél vody do městečka Cereále a tam bylo jedno parádní molo, kde jsme zapíchli auto, vytáhli snídani, foťáky, Exo Lens a užívali si sluníčka a moře. Po tom, co jsme se dostatečně dokochali a probudili se, jsme vyrazili dál podél pobřeží směr Saint Tropez.

Nutno podotknout, že Itálie je docela drahá na dálniční poplatky. Navíc je z dálnice většinou prdku vidět, takže jestli Vás netlačí čas, tak je rozhodně lepší sjet mimo a užívat si místní kulturu. Ta městečka podél moře jsou skvělá, bylo super sledovat, jak se tam pomalu probouzí život, připravujou kavárny, pekárny … a hlavně nikdo nikam nespěchá. My takhle dojeli až do Monaca. Já už tu jednou byl, akorát to bylo někde před 12ti lety, když jsme sem jeli trénovat na kola. Ještě než jsme sjeli do centra a na dráhu F1, tak jsme si to všechno pořádně prohlídli ze shora. Monaco je jinej svět, drahý auta, obří lodě … nic pro nás. Prosvištěli jsme ho a vyrazili směr Nice.

Tam se nejvíc těšila Marťa, protože chtěla na nějakej farmářskej trh, kde si chtěla koupit kaktus. No kaktus řikám. Koukal jsem asi podobně vyjevěně, jako teď vy, když mi to řekla. Jsou věci mezi nebem a ženskejma, který mi lidi špatně chápem :)) No nic. Cesta do Nice byla poměrně hezká, ale jakmile jsme se blížili k centru, tak to začínalo bejt vostřejší a vostřejší. Jeli jsme kolem přístavu na promenádu. Tam jsem rychle zapích auto do podzemních garaží a vyrazili jsme ven. Všude hrozně lidí, různejch lidí. 

Ale mě to něco do sebe. Teda aspoň tahle část Nice. Krásné náměstíčko, kde stříkaly gejzíry vody a vytvářely parádní zrcadlo na dlaždicích. A pak taky parádní malebné uličky plné života a různejch butiků, kaváren atd. Dalo by se tu bejt asi poměrně dlouho a šmejdit co kde maj. Nás ale bohužel začal tlačit trochu čas, protože jsem potřeboval být ve 14:00 v Saint Tropez a převzít si auto. Rychle jsme teda ještě běželi pro ten kaktus a vyjeli jsme ven z Nice na dálnici a pelášili to do Saint Tropez. Naštěstí se dalo poměrně rychle sjet z dálnice pryč a vzít to zase k pobřeží kolem Saint Maxime, které vlastně leží naproti Saint Tropéz přes zátoku. 

Do Saint Tropez jsme přijeli v čas, převzali si auto a klíče od domu pro hosty, kterej byl naším útočištěm na pár nocí. Neztráceli jsme ale čas, Yetiho jsme nechali odpočívat, vzali jsme Land Rovera a vyrazili šmejdit po Saint Tropez a okolí. Nejdřív jsme se dostali do městečka Grimaud, které tak trochu připomíná Benátky. Všude jsou lodě a jakoby takový mořský kanály. Domy jsou krásně barevný a celý to působí hrozně malebně. Určitě doporučuju omrknout. 

No ale samozřejmě nás nejvíc lákalo Saint Tropez že jo. Takže jsme nedočkově dorazili na kraj městečka, kde jsme nechali auto a vyrazili jsme směr přístav. Před tímhle výlet jsme shlídli Četníka, takže se nám pár věcí i poměrně dobře vybavilo. Uličky jsou tu hodně úzký, ale krásný. Lidé usměvaví a celkově tu je cítit prostě taková pohoda. Já měl sebou celou svojí fotovýbavu (A7rII + Sony 2/28, Sony Zeiss 1,8/55 a Batise 2,8/18 a 1,8/85). Nejvíc mě tu ale bavilo fotit na 2/28 a 2,8/18. Takže jsem je furt střídal.

Nejsem teda zrovna streetovej fotograf, ale i tak jsem se tu fakt vyblbnul. A věřím, že třeba Zdeněk Bína nebo Jan Tichý by se tu fakt vyblbli. Já s Marťou jsme teda spíš chodili jak japonští turisti s rohlíkem na tváři a snažili se neříkat furt: koukej sem, a hele támhle a tohle je boží … 

To město tu opravdu žije a celé to umocňuje ta správá vůně, zvuk skůtrů, troubení, živá muzika z restaurací a šplouchání vody v přístavu. Zvláštní je, že je to turistické město, ale dokázalo si udržet svojí tvář. Nenajdete tam extra moderní budovy, nasnobené lidi atd…

Nicméně jsme toho už měli plný kecky po cestě a tak jsme vyrazili do našeho útočiště. Bydleli jsme kousek za centrem, cca 5minut autem. A dům pro hosty by mi vůbec nevadil na žití kdekoli. Jediné co bylo trochu problematické, byla velikost Land Roveru versus úzké uličky. Hlavně jsem si já vůl nezved pořádně sedačku, takže jsem chvíli neviděl ani moc chodce přes kapotu. Snad jsem jich ale moc nesrazil. Doufám.

Furt jsme jakoby přemejšleli, co s nedělí. Jestli nevyrazit někam na výlet, třeba do Verdonu. Ale když jsme se ráno probudili a viděli tohle, tak nám bylo jasný, co budem dělat. Užívat si Saint Tropez.

A taky parádního bazénu, kterej jsme měli k dispozici. I když teda vlastně nejdřív jsme jeli k moři, hned ráno. Chytře. Sice na pláži nikdo nebyl. A teplo uplně nebylo a tak jsme si říkali, že to sluníčko ještě nemá moc sílu. Což nebyla uplně tak pravda, bohužel jsme na to přišli ale až večer. Protože jsme svítili takovym způsobem, že jsme nemuseli ani rozsvěcet. 😀

Oběd jsme vyřešili u Paula. Jídlo tu maj hrozně dobrý, ale taky poměrně drahý. Ale zas když ta zelenina má chuť a je čerstvá, tak vám to vlastně ani moc nevadí, si za to lehce připlatit. Na druhou stranu by u takovýhohle výhledu člověku chutnalo asi cokoli …

A večer jsme vyrazili zpět do ulic Saint Tropez. Samozřejmě jsem si chtěl co nejvíc zafotit 🙂

Dostali jsme tip na skvělou zmrzlinu od Barbaraca. Což je cukrářství na rohu přístavu. Nelze minout, protože kolem něj choděj lidi s obrovskejma zmrzlinama a ze všech východů jsou hrozný fronty. Doporučuju si nehrát na hrdinu a dát si max jeden či dva kopečky. Je to fakt véééélký. A hrozně dobrý teda.

Na výletě jsme hodně testovali přídavné objektivy na iPhone Exo Lens, o kterých jsem psal v předminulém článku. A kdybych nebyl zhejčkanej velkym foťákem, tak bych si s tím asi v pohodě vystačil. Kort takhle u těch streetovejch fotek. Jo povšimněte si skvělýho náměstíčka 🙂

K té pohodě. Stařešinové si tu na náměstí hrajou petang a vypadá to skoro jako národní sport 🙂 Je to navíc i docela atrakce pro kolemjdoucí.

S příchodem západu jsme se posunuli nad město k Citadelle, což je historická pevnost, která hlídá celé městečko. Bohužel už byla zavřená. Ale i tak jsme tam zůstali a počkali si, až sluníčko zalezlo za horizont. A stálo to za to 🙂

Se stativem v ruce a nasazeným Batisem 18mm jsme pak vyrazili zpět do městečka, které se uplně změnilo. Rozsvícené lampy. Noční život. Prostě paráda 🙂 Běhal jsem s foťákem a nevěděl, co dřív fotit a kam si stoupnout.

Celý den jsme zakončili touhle fotkou, ze které mám fakt radost. Docela foukalo a pro Marťu nebylo jednoduchý vydržet 15sec. nehybně stát na té skále. Ale nakonecpivedlo a mohlo se jít dom. Pořádně si odpočinout, sbalit si věci a připravit se pondělní odjezd směr dom.

Nechtělo se nám.

Saint Tropez je vážně kouzelné a navíc tím, že jsme tam byli před sezonou, tak nebylo přelidněné, byly prázdné pláže a bylo tam fakt skvěle. 

Na druhou stranu tu byla touha vyrazit objevit zas něco nového. Marťa se chtěla ještě cestou zpátky zastavit v Nice. Mně se ale bohužel nepovedlo najít dostatečně velké parkovací místo pro Land Rovera a tak jsem ho projeli a zastavili si až u zátoky přímo za Nice. Která ovšem taky stála za pár snímků 🙂

Dalším cílem zastávky byla Garda. Nikdy jsem tam nebyl a chtěl jsem využít možnosti jet kolem ní a omrknout to tam. Abych věděl, jestli má cenu se tam vracet. No a co vám budu povídat. Má to cenu.

Hlavně teda ta serverní strana Gardy, ta se mi líbila asi nejvíc. Navíc jsme chytli parádní světlo nad kopceme, které takhle čarovalo. Takže jsme si tak různě zastavovali a fotili.

Nad Gardou jsem si pak všimhl tohohle jezírka s … jak to nazvat? Se stavením! 🙂 Navíc od severu schylovalo k bouřce a obloha se začala skvěle zbarvovat. Dali jsme si pár cvaků, rozloučili se s Gardou a okolím a vyrazili k dalšímu cíli. Lago di Braies. 

Tam jsem teda přijel už docela vymňoukanej. Cestou nás potkala pořádná bouřka a jelikož jsme chtěli ušetřit, tak jsme nejeli po dálnici a kochali se vesničkama. Naštěstí je Land Rover v automatu a to cestování v něm je fakt pohodlné. V kombinaci s téměř 200kw, 6ti válcem a objemem 3litry je to i poměrně zábavné a svižné auto. I přes svou velikost. 🙂

Krom toho je teda fakt velký a skvěle přizpůsobený na kempování. zadní sedačky sklopíte, roletu z kufru složíte mezi kufr a sedačky a v tu chvíli máte obří letiště. Co jsem ocenil nejvíc je spousta odkladací prostoru pro telefon, pití, baterku atd. S tímhle si dovedu představit delší výlet a kempení jen v autě. U Lago di Braies máte jedno velký neplacený parkoviště, který je cca 3minuty chůzí od jezera a pak placený parkoviště, kde stejně v noci nezaparkujete. Tak jsme to nechali na tom odlehlym parkáči a šli chrnět. S budíčkem opět nastaveným na 5:00. 

5:00 a mně pípá budík. S Marťou to ale ani nehlo. Tak se oblíkám, nechávám Marťu ležet a jdu fotit východ. Cestou potkávám hlídače, ten mi říká, že trail je vlevo zavřenej ale v pravo se můžu pohybovat jak chci. Kejvu a jdu k jezeru. Jezero je vlastně na konci cesty a široko daleko nic není. Je tam teda klid. A tím myslím fakt klid. Občas hvizdne nějakej ptáček a nebo vyskočí ryba nad hladinu. Která se jinak ráno ani nehla a tvořila krásné zrcadlo. Chvíli čekám na sluníčko a to mě pak odměnuje tímhle pohledem.

Různě si to tam prolejzám a hledám neokoukaný záběry. Což není vůbec lehký, protože tohle místo je už fakt profláklý. Ale tak nějak mi to nevadí. I přes všechny ty fotky na Instagramu jsem si to chtěl vyfotit taky. 

Nesmím zapomenout na Marťu, ta už tak nějak chilluje v Land Roveru a užívá si východu po svém. No jo, taky to neměla uplně špatný no 🙂

Ale jak viděla tohle, tak zůstala stát jak opařená 🙂 Tenhle pohled se člověku vštípí do paměti. Až z toho máte takovej pocit, jako by vás to místo chytlo a nechtělo pustit pryč. 

Zůstat tu bohužel ale nemůžem a musíme se vrátit zpět do standardního režimu. Ale bylo to velký přemlouvání, co vám budu povídat … 

Poslední fotka z vejletu patří tomuhle autu. To díky němu jsem mohl poznat zas další kousek Evropy a přivést si domů spoustu zážitků, fotek a vzpomínek. Když to shrnu, tak jsme celkově najeli 3000km za necelých pět dnů. Cesta vyšla na nějakých 14tis včetně všech poplatků. Vylezlo to částečně kvůli vyšší spotřebě tohohle drobečka. Co jsem si to pak tak nějak přepočítaval na cestu, kdybych jel Passatem, tak bychom se mohli pohybovat někde mezi 9 – 10tisíci. Což už se docela dá. A za ty krásný místa to opravdu stojí. No a to je asi vše. Kdybyste měli nějaký dotazy k jednotlivým místům, tak pište do komentářů. Když to bude v mých silách, tak rád odpovím 😉

 

 

 

Komentáře