Přechod na Sony: část 2. – nastavení

Tak doufám, že jste se dostali úspěšně přes první část téhle „trilogie“ :) A pokud ne, tak se toho vlastně ani tolik nestalo. Ono tam zas nic moc technickýho nebylo, protože jsem si to schovával na tenhle článek. I když se té technické stránky tak trochu děsím. Proč?

No protože o ní vím prd. :) Jak už jsem několikrát zmiňoval, o focení jsem vlastně nečetl nic extra odbornýho a na vše, co teď o tom vím, jsem si přišel víceméně sám. Takže předem prosím a upozorňuju. Pokud zrovna ty patříš mezi takové ty fotografy, co stráví více času čtením a následným diskutováním na různých fórech o technice, než samotným focením, tak raději odejdi na dpreview apod. weby. Myslím to vše vší úctě a pokoře a hlavně v zájmu duševního klidu. Protože to, co budu psát, jsou poznatky čistě praktické, ozkoušené v terénu a mnou provozované. Avšak netvrdím, že zcela správné! A pokud budete mít někdo nápad na zlepšení nastavení nebo svůj osobní poznatek (z praxe, nikoli z internetu), tak ho rád uvítám :)

Za tu dobu, co fotím, už jsem si tak nějak vypracoval určité postupy a návyky, které praktikuji a snažím se k nim vždy přizpůsobit techniku a celkové focení. Takže by určitě bylo vhodné začít nastavením fotoaparátu. Zkusím to vzít stručně a pokud by nebylo něco jasné, tak se mě pak klidně ptejte v komentech a zkusíme to rozvést. Začnu asi uplně tím nejzásadnějším. Fotím pouze do rawu. Nedělám si žádné záložní fotky v jpg atd. Pouze u Canonu 5DIII jsem fotil na CF kartu do rawu a na wifi SD do jpg, abych si mohl posílat fotky do telefonu, když bylo potřeba. Pokud to myslíte aspoň trochu vážně s focením, tak volbu focení do jpg budete zcela ignorovat. Doufám ale, že do jpg už stejně nikdo nefotí. Protože tohle, viz foto níže, byste z jpg nikdy nedostali :) 

Tak, to jsme si vysvětlili hned na začátku a teď když máme čistej stůl tak se mrknem dál. Kamarád Jirka mi tak před třemi lety půjčil jeho 5DIII a měl tam nastavený ostření na palec. Co že co? No moment, hned vysvětlím. 99% z vás určitě ostříte tak, že namáčkente spoušť do „půlky“ a tím začnete ostřit. Po domáčknutí pak fotíte, že jo? No a ostření palcem funguje tak, že to ostření na namáčknutí vypnete. Tudíž ukazováčkem skutečně jen fotíte. A ostření si přesunete na tlačítko, které je většinou označené AF/MF a AEL. Většina foťáků ho má a na těch lepších se dá právě na toto tlačítko nastavit ostření. Níže pak popíšu kde to najít v menu u Sony. Uplně na vás teď vidím, jak dumáte, proč to je lepší. Řeknu hned. V případě, kdy ostříte a fotíte jedním čudlíkem, tak musíte mít buď nastavený ostření na AF-S (one-shot) a nebo si musíte furt hejbat ostřícím bodem, abyste dosáhli správné kompozice a při namáčknutí spouště vám to nepřeostřilo někam dopryč. Ale to je občas otravný. Kdežto já mám skoro furt nastavené AF-C, tedy kontinuální ostření, ale používám ho v podstatě jako AF-S. Prostě můžu mít vlastně furt středovej bod a když fotím něco, co se nehejbe, tak si zaostřím palcem tak jak potřebuju, palec dám pryč a můžu komponovat jak chci a ukázovačkem fotím. Doufám, že jsem to napsal srozumitelně. Obrovskou výhodou pak je to, že nemusíte přemejšlet jestli máte nastavené AF-C nebo AF-S a když se proti vám focený objekt rozeběhne, tak to prostě uostříte.

Bohužel mi tohle nešlo nastavit na OM-D a používal jsem to v podstatě jen na Canonech (6D a 5DIII) a momentálně to mám nastavené na Sonce. Když byste to chtěli zkusit nastavit, tak je potřeba vlízt do menu a nejdříve vypnout Zapnutí AF při zmáčknutí spouště, viz obrázky níže. A poté je potřeba nastavit „AF zapnut“ na tlačítko AEL. Vyfotil jsem vám moje nastavení rozložení tlačítek, kde je i vidět, jaké funkce mám nastavené na další uživatelská tlačítka. Na tlačítko C1 jsem si nastavil odesílání fotek do zařízení. Když si chci rychle poslat něco do telefonu, tak kvůli tomu nemusím lézt do menu. Což je pro mě super. Na C2 jsem si nastavil přepínání AF/MF, protože je občas potřeba se rychle přepnout do MF. No a zbytek je tak nějak defaultní. Na středovym kolečku si nastavuju ISO, tudíž mám všechny důležité elementy hned po ruce, teda po prstu. Clonu a čas nastavuju na hlavních kolečkách, pro expozici má A7 svůj vlastní ovladač a ISO snad nastavím na středovym kolečku. Další pro mě důležitou věcí je nastavení středovýho tlačítka, díky kterému po zmáčknutí můžu rychle měnit ostřící bod. A nic jiného vlastně ani nepoužívám …

Já vlastně při focení ani nelezu moc do FN menu, což je takový to rychlý menu pod tlačítkem Fn. Tak nějak to nepotřebuju. Přestože tyhle nový mašinky maj milion funkcí, jako detekci obličeje, levého a pravého oka, sledování atd atd, tak to vždy s radostí vypínám. Nesnáším totiž, když ten foťák dělá něco, co já nechci. A proto mu k tomu nesmím dát prostor. Takže detekce obličeje – OFF, ostřící bod nastaven na ten nejmenší možnej a vybírám si ho já. Né nějakej japonec schovanej v tom foťáku. Páč on neví líp jak já, co chci fotit a kam chci ostřit. A vysvětlit mu to nejde. :) Co se ale může hodit je třeba nastavení tiché závěrky, možnost vypnutí stabilizátoru. A zbytek jsem si v tom menu tak nějak nechal, ale nepoužívám ho.

A teď k režimům. Osobně používám pouze prioritu clony (A) a manual (M). Nic jiného jsem nepoužil … no asi nikdy. Ale teď když koukám na to kolečko, tak tam je něco jako panorama, to pak budu muset testnout. :D Co se týče priority clony, kterou používám na A7rII nejvíce, tak mám nastavenou expozici na -0,7 až -1,0. Díky vysokému rozlišení lze ze stínů vytáhnout neskutečný věci. Oproti tomu s přepalama toho tolik nevymyslíte. Tudíž je lepší podexponovávat a pak si s tím hrát směrem nahoru. Než obráceně. U elektronických hledáčků je výhodou to, že vidíte, jak ta fotka bude vypadat, takže se to dá poměrně snadno ladit a neplácáte při tom místo na kartě. U manuálního nastavení je to pak jasné. Tam prostě kroutíte s časem, clonou a isem tak, jak potřebujete. Ještě je tam určitě možnost automatického isa s nějakým limitem. To je další skvělá věc, kterou nepoužívám. Ale asi jen pro to, že na to nejsem zvyklej. Jinak to asi není špatný. 

Pak při focení řeším řežim snímání. Osobně se nejvíce snažím fotit vždy jen jednu fotku namísto sekvenčního střílení jedný fotky za druhou. Přesto mám nastavenou pomalou sekvenci, kdyby přeci jen bylo potřeba udělat více snímků za sebou. U rychlé sekvence se mi totiž stává, že než stihnu dát prst ze spouště, tak foťák udělá ještě druhou fotku. A to nechci. Jsou samozřejmě situace, které rychlou sekvenci vyžadují. Ale dá se to nacvakat i bez toho :) 

Ještě se vrátím k ostření. Ale k tomu manuálnímu. Sony má jednu geniální vlastnost a tou je focus peaking. Když ho máte zaplý, tak vám při manuálním ostření ukazuje na displeji/v hledáčku ostré hrany, které jsou zvýrazněné barvou(tu si můžete vybrat). Dost to tedy usnadňuje manuální ostření. A v případě, že používáte objektiv, který si se Sony rozumí po elektronický stránce, třeba manuální Zeiss Loxia, tak lze nastavit zvětšní při ostření. Tzn, že když začnete kroutit s ostřícím prstencem, tak se vám obraz zazoomuje a vy lépe vidíte, jestli máte dobře zaostřeno. Navíc se dá tenhle zoom ještě více zazoomovat stisknutím středového tlačítka. Netrefit pak tedy správné zaostření je pak už jen čistě vaše chyba :) Samozřejmě to má své mouchy. Člověk pak lehce ztratí pojem o kompozici, ale po namáčknutí spouště se obraz vrátí do původní velikosti. Když si na to zvyknete, tak se s tím dá relativně dobře a rychle pracovat. Já si takhle hrál s tou Loxií 2/35 a celkem mě to ve výsledku bavilo a odpad neostrých fotek byl téměř nulový. Příjemnou odměnou pak hrdost na to, že jste něco správně zaostřili manuálně a neudělal to za vás foťák. No a tou největší výhodou je, že focus peaking funguje i v kombinaci se starými skly, který lze na A7 nasadit přes různé adaptéry. Spousta lidí pak fotí vlastně pouze na tato stará skla a ostří vše ručně. Níže je příklad toho, že i na manuální sklo se dá fotit sport – Loxia 2/35

No a to je asi tak vše. Focení jako takové si snažím co nejvíce zjednodušit a zautomatizovat. Chci se věnovat tomu, co je před foťákem a ne si to komplikovat nastavováním. Proto používám co nejméně funkcí a soustředím se na to, co fotím. Navíc si pak dycky říkám, že před 40 lety taky neměli nějaký detekce obličejí, AF tracking a podobně. A ti co to uměli, tak fotili o moc líp než většina z nás teď :) Tak či tak bych byl rád, kdybychom pod článkem rozjeli třeba diskuzi o tom nastavení a navázali na tenhle článek. Berte ho spíš jako takovej odrazovej můstek. Přestože bych byl radši, kdybychom si radši šli zafotit někam ven namísto toho, abychom tu tlachali v online světě. A poslední věc, v další a zároveň finální části téhle „trilogie“ se zkusím pověnovat objektivům a rozebrat, co na jakej fotím nejradši a proč… A jestli jste to dočetli až sem, tak děkuju moc za pozornost! A jestli to někdo čte od konce, jako to dělám většinou já, tak ať si mě nepřeje! Můj google analytics účet tě vidí, padouchu!